... tedy šťastný nový rok!
Říkal jsem si, že když už ten blog mám, že buď by bylo vhodné něco občas napsat, nebo ho úplně zrušit. Ačkoli je to už více než rok a půl, co tu nějaký článek byl, tak se pořád ještě přikláním k té první variantě. Takže přináším alespoň jeden článek za ten letošní rok, který za několik málo hodin skončí. Inu, směle do toho.
Zase jednou přišla doba, kdy z nějakého nepříliš jasného důvodu bilancujeme. Nemohu tedy mluvit za všechny, ale já určitě ano a ve svém okolí to také pozoruji. Ne, že by na tom záleželo, kdy se něco takového dělá. Mohl bych podobný článek třeba psát třeba 12. září a bylo by to úplně stejné. Silvestr je ale přecejen výjimečný tím, že se v noci na zítřek zvýší jakýsi čítač, který nás v dnešní době provází na každém kroku, a těchto zvýšení máme k dispozici za život pouze dost omezené množství. Jakási deadline. Takže ano, mohl jsem asi úplně totéž napsat i před měsícem, ale teprve to, že rok končí, mě donutilo to opravdu udělat. Jinak bych to odkládal asi navěky. Nebojte, nebudu to protahovat a spousty věcí vás ušetřím. Nemám v úmyslu vás unudit k smrti a chci si taky ještě něco z těch posledních kousků roku užít.
Tento rok byl… složitý. Složitý a bouřlivý. Narozdíl od loňského, který proběhl v podstatě v klidu, ačkoli se jím nesla spíše ta horší nálada – když se řekne 2008, vybaví se mi jen málo věcí, které mi nějak výrazně ovlivnily život. Snad jen první návštěva Irska, změna práce a objev něčeho, co ještě tak docela neumím ocenit. Možná jsem na něco zapomněl, paměť nikdy nebyla moje silná stránka, ale… i tak to není moc na 12 měsíců života. A pak přišel letošek. Divoká jízda po sinusovce, či pokud nejste matematici, tak postačí i analogie s horskou dráhou.
Hezkých věcí jsem stihl dost. Projezdil jsem pár nových evropských měst a států. Nejdříve to byla služební cesta do Berlína. Později v létě následovala dovolená v Belgii (Brusel i nádherné Bruggy), na podzim opět Dublin a nakonec týdenní dovolená ve Skotsku a Anglii. Cestování mě baví, dělá mi radost a vše se dost vyvedlo. Jen mám pocit, že jsem letos vyčerpal všechny země v Evropě, kde se mluví anglicky – teď mě čeká ta těžší část :-). A jedeme dál. Mám ohromnou radost ze Škopových a jejich přírůstku do rodiny. Získal jsem nové přátele, utužil vztahy s některými starými, ztratil jiné. Tak už to chodí.
Nepovedla se bohužel škola, definitivně jsem byl ukončen, ani poslední pokus v září nevyšel. Nepovedlo se ani předsevzetí, že něco konečně udělám se svým zevnějškem. Nepodařilo se mi naučit obecné kernelové programování na takové úrovni, jakou bych si představoval. Ještě stále jsem si nepořídil auto, ačkoli už to vypadá, že v příštím roce na to dojde. Příliš jsem nepokročil se svými osobními projekty. A nepovedla se spousta dalších věcí, bohužel. Zažil jsem skvělé momenty i mizerné momenty. Některé z nich by se daly považovat skoro za ty nejlepší v životě, jiné zase mají aspirace zcela opačné. Sometimes you win, sometimes you lose.
Inu, to by stačilo, už jsem vás jistě otrávil dost. Nějaká předsevzetí? Ani ne, nemá to příliš cenu. Co bude dál? Upřímně, nemám nejmenší tušení. Je to první rok, kdy nemám jasný cíl. Minule jsem si mohl říct třeba „letos dořešíš školu“, ale letos? To se teprve uvidí.
Vám všem přeji, ať ten následující rok je přesně podle vašich představ.
31. prosince 2009
5. června 2008
Update z Malostranského náměstí
Zatímco mí studenti píší písemku na opravném zápočtovém termínu, já sedím v labu a nemám příliš co dělat. Od kamaráda, který tu má v budově kancelář, jsem si půjčil sluchátka a dal se aspoň do sledování čtvrté sezóny The 4400. Při tom dělám různé drobnosti, které jsem sliboval již dlouho, a jednou z nich je i update tohoto blogu…
Však už to je také dlouho, co jsem nějaký ten blogpost napsal. Pokud nepočítám odkaz na můj článek o akci otevřenéSUSE, které jsem se účastnil víceméně jako reportér, tak se tu neobjevilo nic po téměř měsíce. Nejvyšší čas to napravit, abych neztratil i těch několik věrných obnovovačů, které občas zahlédnu na grafech Google Analytics, a těch pár dalších, kteří tento blog mají v RSS čtečce. Kromě malé frekvence mi bylo také naznačeno, že píšu pouze příliš odborné články, kterým každý nerozumí nebo které každého nezajímají, takže je čas na téma „klasicky blogískové“, tedy aktuální události z mého každodenního života. To samozřejmě neznamená, že bych s technickými články přestal :-).
Když jsem začal se 4400, tak napíšu něco o mém vztahu k tomuto seriálu. První tři sezóny jsem viděl prakticky v kuse. Bylo to v době, kdy Heroes ještě nebyli na světě a o 4400 se hodně mluvilo. Prvních několik epizod jsem příliš nechápal, co na tom lidé vidí, ale finále první sezóny mě skutečně oslovilo. Vidět všechno až do konce třetí sezóny byla pak otázka několika dní. I když osobně mám nyní mnohem radši Heroes a nemyslím si, že bych se třeba na 4400 někdy díval znovu, mohu tento seriál s klidným svědomím doporučit. Třetí sezóna byla relativně připravená na to, že seriál nebude pokračovat. Konec byl sice poněkud otevřený, ale myslím, že každý fanoušek by ho za opravdový konec přijal. Po zkušenostech s jinými seriály jsem se tedy obával, jak dopadne sezóna čtvrtá a proto jsem ji také hodně dlouho odkládal. V tuto chvíli těžko říct, ale… rozhodně mě netěší, že čtvrtá sezóna ukončena prý není a zbytek seriálu padl za oběť stávce scénaristů. Co se ale dá dělat, tak to bohužel se seriály chodí (a se sci-fi obzvláště).
Před mnoha měsíci jsem jako jeden z prvních článků napsal něco o svých cvičeních Úvodu do UNIXu, které na MFF už pravidelně několik let vedu. Důvody, proč to dělám, jsem z části vypsal právě v onom zmiňovaném původním článku. Ve stručnosti: baví mě to a jsem o sobě přesvědčen, že tomu rozumím a že v tomto směru mám co předat dále. A kvůli přenechání nějakých hodnot tu přeci jsme. A také je tu samozřejmě ten fakt, že se tím učím já. Tu a tam narazím na něco nového, jsem konfrontován s různými povahami lidí, různými názory i různými přístupy, prostě celkově zajímavá zkušenost.
Nejinak tomu bylo i letos. Oproti původním předpokladům jsem doopravdy nezaspal ani jednou, ačkoli občas ten příchod na devátou byl hodně těsný. Když už nepřítelem nebylo ranní vstávání, stala se nepřítelem hromadná doprava či tradiční zácpa na Újezdě. Když jsem věděl, že cvičení z nějakého důvodu nezvládnu, což se stalo myslím letos dvakrát, obstaral jsem výbornou náhradu. Studenti byli jako vždy různého charakteru – od výborných, kterým vše šlo tak nějak samo, a to i tehdy, když dosavadní zkušenosti s UNIXem neměli žádné, až po ty, kteří zápolili na každém kroku. Skoro na každém cvičení jsem nabízel individuální konzultace, na kterých bych vše vysvětlil klidně od začátku, ale jak bývá zvykem, za celý semestr se neozval prakticky nikdo. Bylo i jako obvykle několik takových, kteří to zabalili asi někdy během semestru, neposlali žádný domácí úkol a ani neprojevili žádnou snahu o napsání zápočtové písemky. Ale nebylo jich mnoho a je to jen jejich smůla. Všichni ostatní, kteří projevili nějakou snahu, již zápočty mají. Jsem pochopitelně přístupen tomu, aby zápočet dostali i ti, kteří si v půlce září vzpomenou, že mají tento předmět zapsaný, ale domácí úkoly, které dostanou, budou samozřejmě odpovídajícím způsobem obtížnější.
Letos byla má skupina výjimečná tím, že jsem v ní měl dokonce pět slečen :-). Za těch pár let, co učím, si toto na MFF nepamatuji. A úplně mimochodem, včera jsem ze zvědavosti nahlížel do informačního systému a všiml si, že téměř všichni, co z mé skupiny zkusili zkoušku, si odnesli jedničku. Potěšilo. Všem gratuluji a jsem stále přesvědčen o tom, že to má smysl. Dokonce spekuluji o tom, že bych k předmětu napsal skripta, která dle mého názoru poměrně chybí. Ale to bude muset počkat až po bakalářce, nicméně příští rok touto dobou bych je velice rád ozkoušel v praxi.
Oh ano, bakalářka a mé vlastní studium. To není dobré téma. To vůbec není dobré téma. Tenhle semestr bych měl jít alespoň na dvě zkoušky. Lehce na tom pracuji a doufám, že se to povede. Zatím mám obě napsané na předposlední týden června, ale co jsem slyšel, tak se s přednášejícími dá domluvit prakticky na libovolný termín. A pak zbývá „jen“ odevzdat projekt, dopsat zbytek bakalářky, do které se mi ale vůbec ani trochu nechce, a naučit se na státnice. Ideální časový odhad je státnice v září, lépe to už nepůjde určitě, ale obávám se, že čím dál tím více i zářijový termín začíná být mimo dosah. Ale třeba ještě nastane zázrak. Uvidíme, budu určitě dále průběžně informovat o všech dílčích výsledcích.
Uff, pro dnešek končím, pokračování zase někdy příště.
Však už to je také dlouho, co jsem nějaký ten blogpost napsal. Pokud nepočítám odkaz na můj článek o akci otevřenéSUSE, které jsem se účastnil víceméně jako reportér, tak se tu neobjevilo nic po téměř měsíce. Nejvyšší čas to napravit, abych neztratil i těch několik věrných obnovovačů, které občas zahlédnu na grafech Google Analytics, a těch pár dalších, kteří tento blog mají v RSS čtečce. Kromě malé frekvence mi bylo také naznačeno, že píšu pouze příliš odborné články, kterým každý nerozumí nebo které každého nezajímají, takže je čas na téma „klasicky blogískové“, tedy aktuální události z mého každodenního života. To samozřejmě neznamená, že bych s technickými články přestal :-).
Když jsem začal se 4400, tak napíšu něco o mém vztahu k tomuto seriálu. První tři sezóny jsem viděl prakticky v kuse. Bylo to v době, kdy Heroes ještě nebyli na světě a o 4400 se hodně mluvilo. Prvních několik epizod jsem příliš nechápal, co na tom lidé vidí, ale finále první sezóny mě skutečně oslovilo. Vidět všechno až do konce třetí sezóny byla pak otázka několika dní. I když osobně mám nyní mnohem radši Heroes a nemyslím si, že bych se třeba na 4400 někdy díval znovu, mohu tento seriál s klidným svědomím doporučit. Třetí sezóna byla relativně připravená na to, že seriál nebude pokračovat. Konec byl sice poněkud otevřený, ale myslím, že každý fanoušek by ho za opravdový konec přijal. Po zkušenostech s jinými seriály jsem se tedy obával, jak dopadne sezóna čtvrtá a proto jsem ji také hodně dlouho odkládal. V tuto chvíli těžko říct, ale… rozhodně mě netěší, že čtvrtá sezóna ukončena prý není a zbytek seriálu padl za oběť stávce scénaristů. Co se ale dá dělat, tak to bohužel se seriály chodí (a se sci-fi obzvláště).
Před mnoha měsíci jsem jako jeden z prvních článků napsal něco o svých cvičeních Úvodu do UNIXu, které na MFF už pravidelně několik let vedu. Důvody, proč to dělám, jsem z části vypsal právě v onom zmiňovaném původním článku. Ve stručnosti: baví mě to a jsem o sobě přesvědčen, že tomu rozumím a že v tomto směru mám co předat dále. A kvůli přenechání nějakých hodnot tu přeci jsme. A také je tu samozřejmě ten fakt, že se tím učím já. Tu a tam narazím na něco nového, jsem konfrontován s různými povahami lidí, různými názory i různými přístupy, prostě celkově zajímavá zkušenost.
Nejinak tomu bylo i letos. Oproti původním předpokladům jsem doopravdy nezaspal ani jednou, ačkoli občas ten příchod na devátou byl hodně těsný. Když už nepřítelem nebylo ranní vstávání, stala se nepřítelem hromadná doprava či tradiční zácpa na Újezdě. Když jsem věděl, že cvičení z nějakého důvodu nezvládnu, což se stalo myslím letos dvakrát, obstaral jsem výbornou náhradu. Studenti byli jako vždy různého charakteru – od výborných, kterým vše šlo tak nějak samo, a to i tehdy, když dosavadní zkušenosti s UNIXem neměli žádné, až po ty, kteří zápolili na každém kroku. Skoro na každém cvičení jsem nabízel individuální konzultace, na kterých bych vše vysvětlil klidně od začátku, ale jak bývá zvykem, za celý semestr se neozval prakticky nikdo. Bylo i jako obvykle několik takových, kteří to zabalili asi někdy během semestru, neposlali žádný domácí úkol a ani neprojevili žádnou snahu o napsání zápočtové písemky. Ale nebylo jich mnoho a je to jen jejich smůla. Všichni ostatní, kteří projevili nějakou snahu, již zápočty mají. Jsem pochopitelně přístupen tomu, aby zápočet dostali i ti, kteří si v půlce září vzpomenou, že mají tento předmět zapsaný, ale domácí úkoly, které dostanou, budou samozřejmě odpovídajícím způsobem obtížnější.
Letos byla má skupina výjimečná tím, že jsem v ní měl dokonce pět slečen :-). Za těch pár let, co učím, si toto na MFF nepamatuji. A úplně mimochodem, včera jsem ze zvědavosti nahlížel do informačního systému a všiml si, že téměř všichni, co z mé skupiny zkusili zkoušku, si odnesli jedničku. Potěšilo. Všem gratuluji a jsem stále přesvědčen o tom, že to má smysl. Dokonce spekuluji o tom, že bych k předmětu napsal skripta, která dle mého názoru poměrně chybí. Ale to bude muset počkat až po bakalářce, nicméně příští rok touto dobou bych je velice rád ozkoušel v praxi.
Oh ano, bakalářka a mé vlastní studium. To není dobré téma. To vůbec není dobré téma. Tenhle semestr bych měl jít alespoň na dvě zkoušky. Lehce na tom pracuji a doufám, že se to povede. Zatím mám obě napsané na předposlední týden června, ale co jsem slyšel, tak se s přednášejícími dá domluvit prakticky na libovolný termín. A pak zbývá „jen“ odevzdat projekt, dopsat zbytek bakalářky, do které se mi ale vůbec ani trochu nechce, a naučit se na státnice. Ideální časový odhad je státnice v září, lépe to už nepůjde určitě, ale obávám se, že čím dál tím více i zářijový termín začíná být mimo dosah. Ale třeba ještě nastane zázrak. Uvidíme, budu určitě dále průběžně informovat o všech dílčích výsledcích.
Uff, pro dnešek končím, pokračování zase někdy příště.
23. května 2008
otevřenéSUSE 2008
Dnes vyšel na abclinuxu můj článek o akci otevřenéSUSE 2008. Asi nemá cenu nic o akci psát zde, ve článku je napsáno vše podstatné.
6. dubna 2008
Červi, rhybičky a další chamrať
Ano, je to tady, potlesk pro britský bankovní sektor! New banking code cracks down on out-of-date software. S novým britským bankovním kodexem přišlo něco, o čem si odborníci šeptali už dlouho, ale jen málokdo se to odvážil vyslovit nahlas. Pokud člověk umožní svou vlastní nedbalostí (například neaktualizovaným nebo zcela chybějícím antivirem nebo antispywarem) vykradení svého bankovního účtu, nedostane za své peníze od banky žádnou náhradu.
Však proč by také měl? Od banky povětšinou dostane přesné instrukce o tom, jak má se svým zařízením nakládat (ať už se jedná o certifikát, o nějaké heslo, o bankovní simku nebo třeba o kalkulačku pro generování jednorázových hesel). Pokud se tím neřídí a vystavuje své certifikáty na DC++ nebo případně zadá své heslo na phishingový web i přesto, že ho banka upozorní, že nikdy mailem žádné instrukce posílat nebude, pasuje se tím spíše na kandidáta na Darwinovu cenu, než na nějaké odškodnění. Jenže v našem státě funguje vše naopak, takže se vesele odškodňují všechny oběti phishingu, které reagují na „drahoušky zákazníky“ a „důležitá poselství“, stejně tak i lidé, kteří vesele nabízí certifikáty světu. A pokud je neodškodní banka, tak je samozřejmě odškodní státní rozpočet a tedy my všichni. Média to pak samozřejmě hodí na špatné zabezpečení banky a na zlé hackery. Že je to chyba uživatelů a nic jiného, o tom se mlčí. Smutné, ale pro ČR tak typické.
Takže ještě jednou potlesk britům za odvahu. Tak nějak pochybuju, že by se někdo odvážil k podobnému kroku u nás.
Však proč by také měl? Od banky povětšinou dostane přesné instrukce o tom, jak má se svým zařízením nakládat (ať už se jedná o certifikát, o nějaké heslo, o bankovní simku nebo třeba o kalkulačku pro generování jednorázových hesel). Pokud se tím neřídí a vystavuje své certifikáty na DC++ nebo případně zadá své heslo na phishingový web i přesto, že ho banka upozorní, že nikdy mailem žádné instrukce posílat nebude, pasuje se tím spíše na kandidáta na Darwinovu cenu, než na nějaké odškodnění. Jenže v našem státě funguje vše naopak, takže se vesele odškodňují všechny oběti phishingu, které reagují na „drahoušky zákazníky“ a „důležitá poselství“, stejně tak i lidé, kteří vesele nabízí certifikáty světu. A pokud je neodškodní banka, tak je samozřejmě odškodní státní rozpočet a tedy my všichni. Média to pak samozřejmě hodí na špatné zabezpečení banky a na zlé hackery. Že je to chyba uživatelů a nic jiného, o tom se mlčí. Smutné, ale pro ČR tak typické.
Takže ještě jednou potlesk britům za odvahu. Tak nějak pochybuju, že by se někdo odvážil k podobnému kroku u nás.
2. dubna 2008
Web 2.0 chaos
Na chvíli si dáme pauzu od IPv6 a přeskočíme trochu jinam. Nebojte, nezapomenu na ni, brzy se budu účastnit jedné větší implementace a tak budu bohatší o řadu dalších zkušeností, o které se budu moci podělit. Anyway… Web 2.0.
Ne, nehodlám psát miliontý první článek o tom, jaká je Web 2.0 úžasná věc, ani se nehodlám zabývat tím, nakolik je to celé jeden velký buzzword, hype či nafouknutá bublina, která za pár měsíců splaskne. Dokonce ani do jistou dobu populárních úvah na téma, co vlastně Web 2.0 je, se pouštět nebudu. Předpokládám, že dnes už každý nějaký ten svůj obrázek má. Chci se zabývat aspektem ryze praktickým: Jak se v tom všem člověk má vyznat?
Tento článek může některým čtenářům působit tak, že je reakcí na Johnyho V zajetí webu 2.0, ale ve skutečnosti začal tento vznikat zcela nezávisle. Tato shoda jen dokladuje to, že nejsem úplně sám, komu situace přijde zmatená.
Nejprve povím něco o sobě. Jsem člověk zhusta konzervativní. Mám rád ve svém životě nějaký zaběhlý řád a pořádek a bývá jen velice obtížné ho měnit. Pořádkem nemyslím ten fyzický, ostatně už skoro rok žiju v pokoji, který připomíná staveniště, kterým se navíc v noci několikrát projel opilý buldozerista ve svém stroji. Myslím tím logický pořádek ve věcech, které dělám. Navíc jsem perfekcionista a všechno, co dělám, by mělo být co nejblíže k optimu. S polovičatým řešením se spokojím jen málokdy (a díky tomu bohužel většina mých aktivit trvá tak dlouho, jak trvá…). A v kontextu někoho takového je nutno vnímat celý tento článek. Váš pohled může být zcela odlišný.
Když přijdu ke svému počítači, vypadá to asi takhle: okontroluju stroje, o které starám, jestli vše běží jak má, pak si pustím nějaký ten IM, podívám se do mailů, podívám se na IRC, otevřu si RSS čtečku…. Pak se teprve pustím do nějaké rozumné činnosti. Je to rutina, kterou mám naučenou a kterou bych dokázal poslepu. Všechno to jsou věci, které nějakým způsobem potřebuji. Kontrola serverů kromě jiného také z toho důvodu, že pokud něco nebude fungovat, a já zapnu IM, tak mě velice rychle postihne smršť dotazů, co se děje a kdy to opravím. IM, IRC a maily potřebuji pro komunikaci. RSS čtečku zase pro získávání odborných i jiných informací.
Třeba na Skype už v mé „přihlašovací rutině“ místo tradičně nezbývá. Mám konto, mám ho neustále spuštěné, ale že ho mám onlinovat si vzpomenu tak jeden ze sta pokusů. A potom si zase týden nenastavím ani away. Je to tím, že ho vlastně nepotřebuju a používám jen vzácně. Podobným osudem trpí třeba i hudební přehrávač (ačkoli hudbu poslouchám velice rád, když už si náhodou vzpomenu, „že tu něco nehraje“).
A teď si představte někoho takového, jak se snaží přežít ve Web 2.0 světě. Všude kolem padají slova jako blog, livejournal, twitter, google, myspace, facebook, criticker, last.fm, orkut, profily, identity, sociální sítě, widgety, komunita. Na webu se dnes válí spousta aplikací, které umí opravdu hodně a ať už si vysníme cokoli, tak to pravděpodobně někde najdeme. Ale co z toho opravdu potřebujeme a co už je jen zasypávání světa službami, které vlastně nikomu k ničemu nejsou? A jak se v tom má někdo vyznat, nebo nedej bože to všechno usledovat? To bych celý den a celý život nedělal nic jiného…
Ještě odskočíme trochu bokem. Přiznávám se. Sám provozuji něco, čemu by v zahraničí říkali asi komunitní server. Nevím, jestli je to Web 2.0, protože nemá onu jednoduchou hladkou kulatou grafiku, chybí tam nějaké to sociální síťování a navíc to celé pochází z doby, kdy by lidi na zmínku o Web 2.0 maximálně reagovali otázkou, jestli si to nepletu s HTML 2.0. Nicméně můj diskuzák přežil do dnešní doby a brzy se snad konečně dočká své nové verze. Samozřejmě i se sociálním síťováním :-).
Kolem diskuzáků se pohybuji relativně dlouho – aktivně od roku 2001. Na některé stařešiny diskuzákového světa zdaleka nemám, ale i tak je to už poměrně úctyhodná doba. Když jsem se s diskuzáky potkal, byla to docela podstatná změna ve stylu užívání Internetu. Doposud jsem na Internetu informace jen sám aktivně hledal a najednou je tu něco, co přináší informace (ale i balast) pravidelně, jenže co také bohužel musím pravidelněji sledovat. Jakmile se portfolio diskuzáků, kde jsem měl konto, rozrostlo na zhruba 5, přišel náraz. Na každém se najde něco zajímavého, ale nejde to usledovat všechno. Aktivní účast je přípustná tak na jednom, možná dvou. Další se dají jednou za čas přečíst, ale to stejně často skončí akorát tím, že člověk přeskakuje nové příspěvky a nic mu to nedává. Skončilo to tak, jako asi u každého. Jeden si člověk vybere jako svůj domácí a na ostatních má zabookovaných maximálně pár vysoce zajímavých klubů a jednou za měsíc se na ně přijde podívat. Je to občas trochu škoda, ale jinak to prostě nejde. Člověk celý svět postihnout nemůže – i když já bych třeba rád :-).
Podobné je to s novinkovými servery a ještě mnohem horším se to stalo právě s příchodem Webu 2.0. Najednou je to osobnější. Nás přeci obecněji mnohem více než to, co se stalo na druhém konci Země v banánové republice, zajímá, co dělají naši přátelé, jakou mají náladu, co si zrovna pouští za hudbu, kde pracují, co viděli v poslední době za film a jak se jim líbil, co si myslí o aktuálních tématech atp. Zároveň i chceme totéž sdělovat jim. Jenže tím se stáváme otroky. Hm, dneska jsem ještě nic nenapsal na blog. Naposledy jsem viděl Twitter před půl hodinou, měl bych se tam zase podívat, co dělá Mitsuki a nezapomenout tam napsat, co dělám já. A co last.fm? Neposlouchá někdo něco, co jsem před půl rokem slyšel v rádiu a doteď jsem to nikde nesehnal? Viděl jsem film, poběžím to rychle nabušit na Criticker. Neviděl Jarmom něco nového, co by se mi také líbilo? Nepřidal si mě někdo na Orkutu nebo LinkedIn do sociální sítě? Do práce nám přišel nový kolega, přidám si ho. Nemá iGoogle nějakej novej free-cool-in gadget?
Uaaaa! A dost. Ani trochu jsem nevyčerpal všechno, o čem Web 2.0 je, a už se mi z toho točí hlava. Představa, že tohle bych opravdu dělal, je poměrně děsivá. Zhruba stejně děsivá, jako představa, že tohle vůbec někdo dělá. Osobně aplikuji princip, který popisuji o něco výše (on se vlastně naštěstí aplikuje sám). Jakmile není něco dostatečně potřebné a zajímavé, velice pravděpodobně na to zapomenu. Nezvládal bych 10x denně psát na nějaký web, co zrovna dělám, protože bych si prostě nevzpomněl, že to „mám udělat“. Podobným způsobem mi třeba někteří spolužáci ze střední vyčítají, že nechodím na Spolužáky. Proč bych tam chodil? Rozhodně ne proto, že tam „mám chodit“. A moc jiných důvodů není. Takže se tam podívám tak pětkrát do roka a tím to hasne. Podobný osud u mě potkal třeba i ten zmiňovaný Orkut.
Řešení vidím v agregaci a integraci. U klasického obsahu se agregace v podobě RSS osvědčila a dnes už si nedokážu představit, že bych nějakou tu RSS čtečku nepoužíval. Musel bych ručně sledovat asi 30 webů, které se mi sledují samy a navíc si u každého pamatovat, co jsem to vlastně četl naposled. Takhle se každý den podívám na Google Reader, projdu si nadpisy, přečtu pár článků a mám vystaráno.
Ale u webových aplikací to tak jednoduché není. Webové aplikace jsou založeny na obousměrném toku informací a k tomuto nikdy RSS určeno nebylo. Bylo by skvělé mít jeden program nebo případně webovou aplikaci, ve které bych na jednom místě viděl souhrn výstupů z množství Web 2.0 projektů a mohl tam zároveň zadávat své vstupy. A ne jen posledních několik vstupů, ale třeba vše, co se změnilo od poslední návštěvy, s možností filtrování, třídění a vyhledávání. Mít své okolí, své přátele a známé, celou svou reálnou sociální síť, na jednom místě. Třeba i integrovanou s IM.
První pokusy se už objevují, zatím v podobě různých agregátorů existujících sociálních sítí a personalizovatelných stránek na způsob iGoogle, ale jsou to pořád spíše takové kapky v moři. Navíc toho moc zatím neumí a téměř z principu bývají málo konfigurovatelné (což je ale obecný nešvar Web 2.0 aplikací). Nedávno mi kupříkladu Jarmom poslal pozvánku na jeden agregátor sociálních sítí, jméno jsem již zapomněl. Po krátké diskuzi s ním jsem zjistil, že mi pozvánku ta služba poslala zcela z vlastní vůle, protože mě našla v jeho kontaktech v GMailu. Hádám, že poté, co uživatel do služby vloží GMail přihlašovací údaje, je potřeba vložit i přihlašovací údaje na všechny sociální sítě, které uživatel používá, aby agregátor mohl uspokojivě pracovat. Tak takhle také ne, přátelé. Bezpečnost je třeba vyřešit lépe.
Co se týče integrace, tak tam musím pochválit již několikrát zmiňovaný Twitter. Jednoduchá služba, kde můžete krátkou zprávou říci, co zrovna děláte. Nedokážu si představit, že bych chodil několikrát denně na web a psal to tam, nebo si i jen četl zprávy od svých známých. Twitter ale jde dál a umí totéž i přes IM. Přes Jabber je možno posílat úpravy svého stavu a zároveň sledovat stav ostatních. Pokud něco někdo ze sledovaných pošle, pak mi to přijde na Jabber. Na web nemusím už ani páchnout, přidávat si nové sledované uživatele mohu také přímo jednoduchým příkazem přes Jabber. A musím říct, že to funguje, protože IM používám docela často a identita twitteru je tak na očích. Nikde nezdržuje žádné proklikávání se webem. Jasně, řeknete si, můžu mít otevřený tab v prohlížeči a také to budu mít na očích. Ale to dostatečně nefunguje, pokud je takových aplikací dost, navíc webový browser je žrout a dlouhodobě není udržitelné mít otevřenou spoustu tabů „zbytečně“.
Jenže zase zde chybí agregace. Služeb jako Twitter je několik a pokud někdo používá jinou, mám prostě smůlu, pokud nechci držet otevřených pět tabů prakticky s tím samým, jen o jiných lidech. Problém technické realizace agregace Web 2.0 aplikací je zejména rozmanitost služeb i jejich poskytovatelů. Interoperabilita je technicky zvládnutelná jak sadou drobných protokolů pro jednotlivé druhy služeb (založených například na JSON nebo XML) nebo jedním monstrózním a rozšiřitelným, ale je potřeba, aby byla vůle současných provozovatelů služeb. Jako překážku si (jak je již zvykem) dokážu představit důvody marketingové a obchodní. Samozřejmě, jde to udělat i bez podpory provozovatelů, ale pak na technicky hezké a rozšiřitelné řešení můžeme zapomenout.
Další PITA jsou profily. Opravdu mě nebaví na 50 různých místech uvádět dokola ty samé údaje, případně obcházet půlku světa jen kvůli tomu, abych změnil svou e-mailovou adresu, aktualizoval školu kde studuji atp. Podobně je to i s kontakty – proč si mám ty samé lidi přidávat na každé sociální síti znovu? Proč to nejde nějak jednotně? Pravda, k tomuhle jsou ty již zmiňované agregátory, ale dávat své přihlašovací údaje na celou svou virtuální identitu do ruky nějakého provozovatele, o kterém jsem nikdy neslyšel, se nikomu příliš nechce. Navíc aby mě někdo nutil, že musím mít kontakty na GMailu, protože odjinud si je to neumí vzít…
Zde si ale řešení představit dokážu mnohem snadněji. Podobně, jako se dnes začíná rozmáhat používání jedné centrální identity OpenID, si dokážu představit i nějaký centrální profil. Navrhnout jeden protokol pro uložení a manipulaci s profily a kontakty je zvládnutelné, protože všechny profily vypadají stejně. Rozšiřitelný o informace specifické pro jistý druh služeb (CV, zájmy, přátelé a sociální sítě, &hellip) by také být mohl. Pochopitelně by to muselo být řešeno tak, aby existovalo neomezené množství profilových autorit a každý si mohl vytvořit svou podobně jako právě u OpenID, přidělit nějaká práva různým provozovatelům služeb, atp. Dokážu si i představit větší nadšení ze strany provozovatelů služeb, protože to nijak nepoškozuje jejich návštěvnost a naopak to přidává jejich systémům unikátní vlastnost. Třeba tu i vymýšlím kolo a něco takového už dávno existuje, nicméně jsem o tom zatím nic neslyšel a nikde to neviděl nasazené. Ještě to budu muset trochu prozkoumat, protože pokud to neexistuje, vývoj takové věci by mohl mít zajímavé výsledky.
Uff, dnes jsem toho popsal opravdu hodně, takže si nejsem jist, jestli to doopravdy dává dohromady nějaký smysl. Každopádně prosím, pokud k tomu máte co říct, o nějaké komentáře k diskuzi :-).
Ne, nehodlám psát miliontý první článek o tom, jaká je Web 2.0 úžasná věc, ani se nehodlám zabývat tím, nakolik je to celé jeden velký buzzword, hype či nafouknutá bublina, která za pár měsíců splaskne. Dokonce ani do jistou dobu populárních úvah na téma, co vlastně Web 2.0 je, se pouštět nebudu. Předpokládám, že dnes už každý nějaký ten svůj obrázek má. Chci se zabývat aspektem ryze praktickým: Jak se v tom všem člověk má vyznat?
Tento článek může některým čtenářům působit tak, že je reakcí na Johnyho V zajetí webu 2.0, ale ve skutečnosti začal tento vznikat zcela nezávisle. Tato shoda jen dokladuje to, že nejsem úplně sám, komu situace přijde zmatená.
Nejprve povím něco o sobě. Jsem člověk zhusta konzervativní. Mám rád ve svém životě nějaký zaběhlý řád a pořádek a bývá jen velice obtížné ho měnit. Pořádkem nemyslím ten fyzický, ostatně už skoro rok žiju v pokoji, který připomíná staveniště, kterým se navíc v noci několikrát projel opilý buldozerista ve svém stroji. Myslím tím logický pořádek ve věcech, které dělám. Navíc jsem perfekcionista a všechno, co dělám, by mělo být co nejblíže k optimu. S polovičatým řešením se spokojím jen málokdy (a díky tomu bohužel většina mých aktivit trvá tak dlouho, jak trvá…). A v kontextu někoho takového je nutno vnímat celý tento článek. Váš pohled může být zcela odlišný.
Když přijdu ke svému počítači, vypadá to asi takhle: okontroluju stroje, o které starám, jestli vše běží jak má, pak si pustím nějaký ten IM, podívám se do mailů, podívám se na IRC, otevřu si RSS čtečku…. Pak se teprve pustím do nějaké rozumné činnosti. Je to rutina, kterou mám naučenou a kterou bych dokázal poslepu. Všechno to jsou věci, které nějakým způsobem potřebuji. Kontrola serverů kromě jiného také z toho důvodu, že pokud něco nebude fungovat, a já zapnu IM, tak mě velice rychle postihne smršť dotazů, co se děje a kdy to opravím. IM, IRC a maily potřebuji pro komunikaci. RSS čtečku zase pro získávání odborných i jiných informací.
Třeba na Skype už v mé „přihlašovací rutině“ místo tradičně nezbývá. Mám konto, mám ho neustále spuštěné, ale že ho mám onlinovat si vzpomenu tak jeden ze sta pokusů. A potom si zase týden nenastavím ani away. Je to tím, že ho vlastně nepotřebuju a používám jen vzácně. Podobným osudem trpí třeba i hudební přehrávač (ačkoli hudbu poslouchám velice rád, když už si náhodou vzpomenu, „že tu něco nehraje“).
A teď si představte někoho takového, jak se snaží přežít ve Web 2.0 světě. Všude kolem padají slova jako blog, livejournal, twitter, google, myspace, facebook, criticker, last.fm, orkut, profily, identity, sociální sítě, widgety, komunita. Na webu se dnes válí spousta aplikací, které umí opravdu hodně a ať už si vysníme cokoli, tak to pravděpodobně někde najdeme. Ale co z toho opravdu potřebujeme a co už je jen zasypávání světa službami, které vlastně nikomu k ničemu nejsou? A jak se v tom má někdo vyznat, nebo nedej bože to všechno usledovat? To bych celý den a celý život nedělal nic jiného…
Ještě odskočíme trochu bokem. Přiznávám se. Sám provozuji něco, čemu by v zahraničí říkali asi komunitní server. Nevím, jestli je to Web 2.0, protože nemá onu jednoduchou hladkou kulatou grafiku, chybí tam nějaké to sociální síťování a navíc to celé pochází z doby, kdy by lidi na zmínku o Web 2.0 maximálně reagovali otázkou, jestli si to nepletu s HTML 2.0. Nicméně můj diskuzák přežil do dnešní doby a brzy se snad konečně dočká své nové verze. Samozřejmě i se sociálním síťováním :-).
Kolem diskuzáků se pohybuji relativně dlouho – aktivně od roku 2001. Na některé stařešiny diskuzákového světa zdaleka nemám, ale i tak je to už poměrně úctyhodná doba. Když jsem se s diskuzáky potkal, byla to docela podstatná změna ve stylu užívání Internetu. Doposud jsem na Internetu informace jen sám aktivně hledal a najednou je tu něco, co přináší informace (ale i balast) pravidelně, jenže co také bohužel musím pravidelněji sledovat. Jakmile se portfolio diskuzáků, kde jsem měl konto, rozrostlo na zhruba 5, přišel náraz. Na každém se najde něco zajímavého, ale nejde to usledovat všechno. Aktivní účast je přípustná tak na jednom, možná dvou. Další se dají jednou za čas přečíst, ale to stejně často skončí akorát tím, že člověk přeskakuje nové příspěvky a nic mu to nedává. Skončilo to tak, jako asi u každého. Jeden si člověk vybere jako svůj domácí a na ostatních má zabookovaných maximálně pár vysoce zajímavých klubů a jednou za měsíc se na ně přijde podívat. Je to občas trochu škoda, ale jinak to prostě nejde. Člověk celý svět postihnout nemůže – i když já bych třeba rád :-).
Podobné je to s novinkovými servery a ještě mnohem horším se to stalo právě s příchodem Webu 2.0. Najednou je to osobnější. Nás přeci obecněji mnohem více než to, co se stalo na druhém konci Země v banánové republice, zajímá, co dělají naši přátelé, jakou mají náladu, co si zrovna pouští za hudbu, kde pracují, co viděli v poslední době za film a jak se jim líbil, co si myslí o aktuálních tématech atp. Zároveň i chceme totéž sdělovat jim. Jenže tím se stáváme otroky. Hm, dneska jsem ještě nic nenapsal na blog. Naposledy jsem viděl Twitter před půl hodinou, měl bych se tam zase podívat, co dělá Mitsuki a nezapomenout tam napsat, co dělám já. A co last.fm? Neposlouchá někdo něco, co jsem před půl rokem slyšel v rádiu a doteď jsem to nikde nesehnal? Viděl jsem film, poběžím to rychle nabušit na Criticker. Neviděl Jarmom něco nového, co by se mi také líbilo? Nepřidal si mě někdo na Orkutu nebo LinkedIn do sociální sítě? Do práce nám přišel nový kolega, přidám si ho. Nemá iGoogle nějakej novej free-cool-in gadget?
Uaaaa! A dost. Ani trochu jsem nevyčerpal všechno, o čem Web 2.0 je, a už se mi z toho točí hlava. Představa, že tohle bych opravdu dělal, je poměrně děsivá. Zhruba stejně děsivá, jako představa, že tohle vůbec někdo dělá. Osobně aplikuji princip, který popisuji o něco výše (on se vlastně naštěstí aplikuje sám). Jakmile není něco dostatečně potřebné a zajímavé, velice pravděpodobně na to zapomenu. Nezvládal bych 10x denně psát na nějaký web, co zrovna dělám, protože bych si prostě nevzpomněl, že to „mám udělat“. Podobným způsobem mi třeba někteří spolužáci ze střední vyčítají, že nechodím na Spolužáky. Proč bych tam chodil? Rozhodně ne proto, že tam „mám chodit“. A moc jiných důvodů není. Takže se tam podívám tak pětkrát do roka a tím to hasne. Podobný osud u mě potkal třeba i ten zmiňovaný Orkut.
Řešení vidím v agregaci a integraci. U klasického obsahu se agregace v podobě RSS osvědčila a dnes už si nedokážu představit, že bych nějakou tu RSS čtečku nepoužíval. Musel bych ručně sledovat asi 30 webů, které se mi sledují samy a navíc si u každého pamatovat, co jsem to vlastně četl naposled. Takhle se každý den podívám na Google Reader, projdu si nadpisy, přečtu pár článků a mám vystaráno.
Ale u webových aplikací to tak jednoduché není. Webové aplikace jsou založeny na obousměrném toku informací a k tomuto nikdy RSS určeno nebylo. Bylo by skvělé mít jeden program nebo případně webovou aplikaci, ve které bych na jednom místě viděl souhrn výstupů z množství Web 2.0 projektů a mohl tam zároveň zadávat své vstupy. A ne jen posledních několik vstupů, ale třeba vše, co se změnilo od poslední návštěvy, s možností filtrování, třídění a vyhledávání. Mít své okolí, své přátele a známé, celou svou reálnou sociální síť, na jednom místě. Třeba i integrovanou s IM.
První pokusy se už objevují, zatím v podobě různých agregátorů existujících sociálních sítí a personalizovatelných stránek na způsob iGoogle, ale jsou to pořád spíše takové kapky v moři. Navíc toho moc zatím neumí a téměř z principu bývají málo konfigurovatelné (což je ale obecný nešvar Web 2.0 aplikací). Nedávno mi kupříkladu Jarmom poslal pozvánku na jeden agregátor sociálních sítí, jméno jsem již zapomněl. Po krátké diskuzi s ním jsem zjistil, že mi pozvánku ta služba poslala zcela z vlastní vůle, protože mě našla v jeho kontaktech v GMailu. Hádám, že poté, co uživatel do služby vloží GMail přihlašovací údaje, je potřeba vložit i přihlašovací údaje na všechny sociální sítě, které uživatel používá, aby agregátor mohl uspokojivě pracovat. Tak takhle také ne, přátelé. Bezpečnost je třeba vyřešit lépe.
Co se týče integrace, tak tam musím pochválit již několikrát zmiňovaný Twitter. Jednoduchá služba, kde můžete krátkou zprávou říci, co zrovna děláte. Nedokážu si představit, že bych chodil několikrát denně na web a psal to tam, nebo si i jen četl zprávy od svých známých. Twitter ale jde dál a umí totéž i přes IM. Přes Jabber je možno posílat úpravy svého stavu a zároveň sledovat stav ostatních. Pokud něco někdo ze sledovaných pošle, pak mi to přijde na Jabber. Na web nemusím už ani páchnout, přidávat si nové sledované uživatele mohu také přímo jednoduchým příkazem přes Jabber. A musím říct, že to funguje, protože IM používám docela často a identita twitteru je tak na očích. Nikde nezdržuje žádné proklikávání se webem. Jasně, řeknete si, můžu mít otevřený tab v prohlížeči a také to budu mít na očích. Ale to dostatečně nefunguje, pokud je takových aplikací dost, navíc webový browser je žrout a dlouhodobě není udržitelné mít otevřenou spoustu tabů „zbytečně“.
Jenže zase zde chybí agregace. Služeb jako Twitter je několik a pokud někdo používá jinou, mám prostě smůlu, pokud nechci držet otevřených pět tabů prakticky s tím samým, jen o jiných lidech. Problém technické realizace agregace Web 2.0 aplikací je zejména rozmanitost služeb i jejich poskytovatelů. Interoperabilita je technicky zvládnutelná jak sadou drobných protokolů pro jednotlivé druhy služeb (založených například na JSON nebo XML) nebo jedním monstrózním a rozšiřitelným, ale je potřeba, aby byla vůle současných provozovatelů služeb. Jako překážku si (jak je již zvykem) dokážu představit důvody marketingové a obchodní. Samozřejmě, jde to udělat i bez podpory provozovatelů, ale pak na technicky hezké a rozšiřitelné řešení můžeme zapomenout.
Další PITA jsou profily. Opravdu mě nebaví na 50 různých místech uvádět dokola ty samé údaje, případně obcházet půlku světa jen kvůli tomu, abych změnil svou e-mailovou adresu, aktualizoval školu kde studuji atp. Podobně je to i s kontakty – proč si mám ty samé lidi přidávat na každé sociální síti znovu? Proč to nejde nějak jednotně? Pravda, k tomuhle jsou ty již zmiňované agregátory, ale dávat své přihlašovací údaje na celou svou virtuální identitu do ruky nějakého provozovatele, o kterém jsem nikdy neslyšel, se nikomu příliš nechce. Navíc aby mě někdo nutil, že musím mít kontakty na GMailu, protože odjinud si je to neumí vzít…
Zde si ale řešení představit dokážu mnohem snadněji. Podobně, jako se dnes začíná rozmáhat používání jedné centrální identity OpenID, si dokážu představit i nějaký centrální profil. Navrhnout jeden protokol pro uložení a manipulaci s profily a kontakty je zvládnutelné, protože všechny profily vypadají stejně. Rozšiřitelný o informace specifické pro jistý druh služeb (CV, zájmy, přátelé a sociální sítě, &hellip) by také být mohl. Pochopitelně by to muselo být řešeno tak, aby existovalo neomezené množství profilových autorit a každý si mohl vytvořit svou podobně jako právě u OpenID, přidělit nějaká práva různým provozovatelům služeb, atp. Dokážu si i představit větší nadšení ze strany provozovatelů služeb, protože to nijak nepoškozuje jejich návštěvnost a naopak to přidává jejich systémům unikátní vlastnost. Třeba tu i vymýšlím kolo a něco takového už dávno existuje, nicméně jsem o tom zatím nic neslyšel a nikde to neviděl nasazené. Ještě to budu muset trochu prozkoumat, protože pokud to neexistuje, vývoj takové věci by mohl mít zajímavé výsledky.
Uff, dnes jsem toho popsal opravdu hodně, takže si nejsem jist, jestli to doopravdy dává dohromady nějaký smysl. Každopádně prosím, pokud k tomu máte co říct, o nějaké komentáře k diskuzi :-).
16. března 2008
IPv6 (2) – Moje začátky
Upozornění: Tento článek trpí poměrně velkou dávkou nostalgie.
Slovníček:
Asi málokterou věc sleduji s velkým odborným zájmem tak dlouho, jako přechod Internetu z IPv4 na IPv6. Je to už pěkných pár let, co jsem zprovoznil svůj první SIT tunel, po kterém jsem IPv6 provozoval. Mohlo to být někdy na pomezí roku 2001 a 2002. Tehdy vyžadovalo jakékoli zprovoznění IPv6 poměrně netriviální úsilí, protože do cesty byly stavěny překážky všeho druhu. Za všechny jmenujme naprostý nedostatek dokumentace a informací pramenící z malého množství uživatelů, žádná podpora nativního připojení ze strany providerů, implementace plné chyb, malý výběr tunnel brokerů a v neposlední řadě i různé filtry a NATy. Zejména to poslední bohužel v českých podmínkách přetrvává do dneška.
Sám si vzpomínám, jak jsem tehdy musel bojovat s NATem v kabelové sítí TESnet (později Karneval). Všichni klienti této společnosti se bez výjimky dělili o jednu jedinou IP adresu. Navíc router, který se o překlad adres staral, byl často přetížen. Později dokonce byla klientům vnucována nějaká transparentní proxy, která občas blbla. Žádný med, abych tak řekl. Ale síťař si poradí a IPv6 jsem i přes nepřízeň okolností úspěšně rozjel (nakolik se o PPP over TCP tunelu, nad kterým běháte SIT tunel, dá říci úspěšný, nechám na posouzení každého z vás). Ale narazili jsme na jiný problém – na nedostatek obsahu. Mohli jsme na sebe navzájem pingat (och!) a mohli jsme chodit na IRC s krásnými adresami, které nám každý kiddie záviděl. Vždyť kdo by si mezi těmi osmnácti triliony adres, které jsem tehdy od 6bone dostal, nějakou hezkou nevybral? Suffixy typu :31:3:3:7 a ::dead:beef byly na denním pořádku. To ale také rychle přešlo. Na IRC jsme sice z IPv6 chodili pořád, občas jsme si posílali soubory, ale moc dalšího se po ní dělat nedalo.
I přes omezenou užitečnost to ale bylo velice zajímavé. Objevovali jsme Ameriku. Učili jsme se pracovat s technologií, kterou používalo a umělo jen pár lidí (nemluvě o Asii, tam situace již tehdy byla jiná) a která „byla předurčena stát během dvou či tří let pilířem celého Internetu“.
Později nám hrátky s jedním tunelem nestačily a tak jsme si chtěli pořídit vlastní český IRC IPv6 server a k němu i tunnel broker. To měla být cesta, jak rozšířit řady uživatelů IPv6 v ČR. Tehdy byl totiž jediným rozumným veřejným tunnel brokerem nizozemský IPng, který měl tak striktní podmínky na zřízení tunelu, že je téměř nikdo v ČR s koncovým připojením nedokázal splnit. Bohužel jsem se tehdy příliš spolehl na jistého majitele ISP, který sliboval zajistit hardware i konektivitu, místo abych sám hledal dále. Projekt nevyšel. O něco později však dostává pasky nabídku na tunnel server od dnešního UPC (tato společnost si také prošla dlouhou historií změn názvů, možná to tehdy byl ještě DattelKabel, ale ruku do ohně bych za to nedal) a pomalu vytváří XS26 (access-to-six), tunnel broker „pro každého“ složený z množství tunnel serverů po celé evropě (v době velké slávy XS26 jich bylo ke dvaceti). Toho jsem se již příliš neúčastnil, šlo to tak nějak celé mimo mě. Chvíli jsem sice zkusil XS26 používat, ale vrátil jsem se zpět k IPng (později přejmenován na sixxs.net, funguje dodnes).
Když jsem si pořídil vlastní server housovaný v Casablance, tak jsem chtěl, aby měl také IPv6 podporu. Pečlivě jsem patchoval software, ladil chyby, psal patche vlastní a nakonec dosáhl toho, že opravdu všechny služby, které tam (dodnes) běží, podporují jak IPv4 tak i IPv6. Opět, tehdy to nebyl takový med, jako dnes. Prakticky žádný software IPv6 neuměl přímo, patche byly na různé starši verze a nebo nebyly žádné. Zkrátka opět výzva, kterou jsem si povětšinou užíval. Když Casablanca zahájila nativní podporu IPv6 ve své sítí (i když negarantovanou), byl jsem nadšen.
Dodnes používám IPv6 všude. Mám ho zapnuté a funkční na své stanici, na notebooku, na routeru, na svých serverech v Internetu… Ale stále si v jistých ohledech připadám podobně, jako na začátku. S obsahem to dnes je už značně lepší – docela často se mi stává, že v ShowIP rozšíření Firefoxu nějakou tu IPv6 adresu zahlédnu. Občas to na mě bafne i nějaký web sám. Že prý děkují, že používám k přístupu k nim IPv6 a že je to všechno hrozně fajn. Tuším, že dokonce je dnes i více uživatelů než tehdy. Tunnel brokeři jsou značně přívětivější, návodů se všude válí hromady, podpora software je už dnes výborná, tu a tam nějaký provider nabízí nativní připojení, tu a tam zahlédnu někoho s nějakým dotazem… Ale stále jsou to kapky v moři. Uplynulo více než šest let, a i přes spoustu odvážných prognóz o tom, jak IPv4 „již brzy“ vymře, jak dojdou adresy a přechod bude nevyhnutelný, jsme stále víceméně na začátku. Penetrace IPv6 je pozvolná a pomalá.
Těžko říct, jestli k masovému nasazení dojde za rok, nebo za pět let, ale jedno je jisté. Dojde k tomu.
Slovníček:
- SIT tunel – IPv6 spoj mezi dvěma počítači sestavený skrz síť, která podporuje pouze IPv4.
- Nativní IPv6 konektivita – Připojení, které podporuje IPv6 přímo (bez tunelu).
- Tunnel broker – Poskytovatel, který poskytuje uživatelům připojení k IPv6 pomocí tunelů (obvykle zdarma a po celém světě).
Asi málokterou věc sleduji s velkým odborným zájmem tak dlouho, jako přechod Internetu z IPv4 na IPv6. Je to už pěkných pár let, co jsem zprovoznil svůj první SIT tunel, po kterém jsem IPv6 provozoval. Mohlo to být někdy na pomezí roku 2001 a 2002. Tehdy vyžadovalo jakékoli zprovoznění IPv6 poměrně netriviální úsilí, protože do cesty byly stavěny překážky všeho druhu. Za všechny jmenujme naprostý nedostatek dokumentace a informací pramenící z malého množství uživatelů, žádná podpora nativního připojení ze strany providerů, implementace plné chyb, malý výběr tunnel brokerů a v neposlední řadě i různé filtry a NATy. Zejména to poslední bohužel v českých podmínkách přetrvává do dneška.
Sám si vzpomínám, jak jsem tehdy musel bojovat s NATem v kabelové sítí TESnet (později Karneval). Všichni klienti této společnosti se bez výjimky dělili o jednu jedinou IP adresu. Navíc router, který se o překlad adres staral, byl často přetížen. Později dokonce byla klientům vnucována nějaká transparentní proxy, která občas blbla. Žádný med, abych tak řekl. Ale síťař si poradí a IPv6 jsem i přes nepřízeň okolností úspěšně rozjel (nakolik se o PPP over TCP tunelu, nad kterým běháte SIT tunel, dá říci úspěšný, nechám na posouzení každého z vás). Ale narazili jsme na jiný problém – na nedostatek obsahu. Mohli jsme na sebe navzájem pingat (och!) a mohli jsme chodit na IRC s krásnými adresami, které nám každý kiddie záviděl. Vždyť kdo by si mezi těmi osmnácti triliony adres, které jsem tehdy od 6bone dostal, nějakou hezkou nevybral? Suffixy typu :31:3:3:7 a ::dead:beef byly na denním pořádku. To ale také rychle přešlo. Na IRC jsme sice z IPv6 chodili pořád, občas jsme si posílali soubory, ale moc dalšího se po ní dělat nedalo.
I přes omezenou užitečnost to ale bylo velice zajímavé. Objevovali jsme Ameriku. Učili jsme se pracovat s technologií, kterou používalo a umělo jen pár lidí (nemluvě o Asii, tam situace již tehdy byla jiná) a která „byla předurčena stát během dvou či tří let pilířem celého Internetu“.
Později nám hrátky s jedním tunelem nestačily a tak jsme si chtěli pořídit vlastní český IRC IPv6 server a k němu i tunnel broker. To měla být cesta, jak rozšířit řady uživatelů IPv6 v ČR. Tehdy byl totiž jediným rozumným veřejným tunnel brokerem nizozemský IPng, který měl tak striktní podmínky na zřízení tunelu, že je téměř nikdo v ČR s koncovým připojením nedokázal splnit. Bohužel jsem se tehdy příliš spolehl na jistého majitele ISP, který sliboval zajistit hardware i konektivitu, místo abych sám hledal dále. Projekt nevyšel. O něco později však dostává pasky nabídku na tunnel server od dnešního UPC (tato společnost si také prošla dlouhou historií změn názvů, možná to tehdy byl ještě DattelKabel, ale ruku do ohně bych za to nedal) a pomalu vytváří XS26 (access-to-six), tunnel broker „pro každého“ složený z množství tunnel serverů po celé evropě (v době velké slávy XS26 jich bylo ke dvaceti). Toho jsem se již příliš neúčastnil, šlo to tak nějak celé mimo mě. Chvíli jsem sice zkusil XS26 používat, ale vrátil jsem se zpět k IPng (později přejmenován na sixxs.net, funguje dodnes).
Když jsem si pořídil vlastní server housovaný v Casablance, tak jsem chtěl, aby měl také IPv6 podporu. Pečlivě jsem patchoval software, ladil chyby, psal patche vlastní a nakonec dosáhl toho, že opravdu všechny služby, které tam (dodnes) běží, podporují jak IPv4 tak i IPv6. Opět, tehdy to nebyl takový med, jako dnes. Prakticky žádný software IPv6 neuměl přímo, patche byly na různé starši verze a nebo nebyly žádné. Zkrátka opět výzva, kterou jsem si povětšinou užíval. Když Casablanca zahájila nativní podporu IPv6 ve své sítí (i když negarantovanou), byl jsem nadšen.
Dodnes používám IPv6 všude. Mám ho zapnuté a funkční na své stanici, na notebooku, na routeru, na svých serverech v Internetu… Ale stále si v jistých ohledech připadám podobně, jako na začátku. S obsahem to dnes je už značně lepší – docela často se mi stává, že v ShowIP rozšíření Firefoxu nějakou tu IPv6 adresu zahlédnu. Občas to na mě bafne i nějaký web sám. Že prý děkují, že používám k přístupu k nim IPv6 a že je to všechno hrozně fajn. Tuším, že dokonce je dnes i více uživatelů než tehdy. Tunnel brokeři jsou značně přívětivější, návodů se všude válí hromady, podpora software je už dnes výborná, tu a tam nějaký provider nabízí nativní připojení, tu a tam zahlédnu někoho s nějakým dotazem… Ale stále jsou to kapky v moři. Uplynulo více než šest let, a i přes spoustu odvážných prognóz o tom, jak IPv4 „již brzy“ vymře, jak dojdou adresy a přechod bude nevyhnutelný, jsme stále víceméně na začátku. Penetrace IPv6 je pozvolná a pomalá.
Těžko říct, jestli k masovému nasazení dojde za rok, nebo za pět let, ale jedno je jisté. Dojde k tomu.
15. března 2008
IPv6 (1) – Co to je?
Tento článek vznikl zejména jako úvod do problematiky pro následující díly, kde se chci pustit do nějakého toho vzpomínání a do zamyšlení nad tím, co bude dál. Neklade si nárok na úplnost ani na exaktnost do každého detailu. Pro člověka, který o IPv6 něco ví, v této části nebude vůbec nic nového.
Každý z nás už pravděpodobně někdy slyšel o tom, že existuje nějaký protokol IP („Internet Protocol“). Nejčastěji tak, že po nás někdo chtěl IP adresu, nebo nám ji naopak někdo nutil. IP je jediným protokolem síťové vrstvy, který lze používat na otevřeném Internetu. Kdekoli. Každé zařízení, které o sobě chce tvrdit, že je připojitelné k Internetu, se musí umět bavit po IP. Všichni ho denně na každém kroku netem používáme. Přesněji řečeno, používáme IP verze 4.
Pokud budete googlit ostatní verze IP protokolu, pěkne od nuly až treba po desítku, narazíte na různé věci. Některé verze mají RFC, jiné ne. Některé by třeba mohly být použitelné obecně a jiné jsou zase obskurní protokoly pro obskurní použití. Faktem je, že kromě dvou výjimek jsou všechny buď dalekou minulostí, nebo něčím, co v historii nemá místo vůbec. Ty dvě výjimky jsou IPv4 a IPv6.
Praxí bylo ověřeno, že IPv4 je dobrý protokol. Dnes prakticky neexistuje síť, která by IP nepoužívala. Pokud se na nějaké síti ještě vyskytuje jiný protokol, tak je to téměř vždy jen pozůstatek z dob dávno minulých a časem vymizí úplně. Jiný protokol se prostě provozovat nevyplatí. IP je nejvíce probádaný, nejlépe popsaný, dá se k němu najít zdaleka nejvíce zdrojů a nejvíce administrátorů se umí starat právě o IP sítě.
Jenže i na tomto protokolu se již trochu podepsal zub času a nedostatky se pomalu ale jistě začínají projevovat. IPv4 pochází z doby, kdy na Internetu všichni byli kamarádi a o nějakém útoku po síti nikdo ani neuvažoval. Žádné odposlouchávání, žádné podvrhování, žádné hrozby. To se samozřejmě liší od dnešní drsné reality a tak musíme vymýšlet různé pomůcky na vyšších úrovních. Proti podvrhování do jisté míry pomáhá TCP svými sekvenčními čísly, proti části útoků brání také SSL/TLS, ale to je řešení, které vyžaduje podporu aplikací na obou stranách. Někde ani takové pomůcky vymyslet nejdou, nebo jsou příliš daleko od stavu reálné nasaditelnosti. To se týká třeba DNS, na kterém dnešní Internet do jisté míry stojí. Čas ukázal, že je vhodné zabezpečení řešit hned na síťové vrstvě pro veškerou komunikaci.
Druhým problémem, možná ještě palčivějším, je nedostatek IP adres. Při návrhu protokolu někoho napadlo, že by na adresu mělo být vyhrazeno 32 bitů. To znamená něco přes 4 miliardy adres. Tehdy se to zdálo mnoho. Doma neměl počítač nikdo, ve firmách často také ne a tak se zdálo, že je to číslo nevyčerpatelné… Rozhlédněte se kolem sebe. Kolik vidíte zařízení, která by si IP adresu buď zasloužila, nebo ji už dokonce mají? Počítač, notebook, dva mobily, tiskárna, WiFi AP, IP telefon. Při troše fantazie televize, hodinky, vypínače, lednička a terminál s webovým prohlížečem na záchodě. I bez těch přehnaných případů je to docela hodně a do budoucna to bude více a více. Při šesti miliardách lidí na Zemi se ukazuje, že 4 miliardy zařízení je opravdu málo. To jsme nepočítali servery ve firmách, routery, režii protokolu, multicasty, vyhrazené adresy a vyplýtvané adresy. Již dávno si někdo všiml, že IP adresy docházejí a navrhl CIDR – přidělování po blocích o velikosti libovolné mocniny dvou – do té doby šlo přidělit pouze bloky o velikostech 28, 216 nebo 224 adres. To zvýšilo nároky na směrovače, ale odvrátilo adresní krizi. A pak přišel NAT. Někoho napadlo, že když celé sitě skryjeme za jednotlivé adresy, tak požadavky na adresy rapidně klesnou. Tím byla odstartována největší noční můra každého síťaře. Konec otevřeného Internetu. Poprvé za desítky let není pravda, že by každý počítač měl svou unikátní adresu. Množství protokolů přestává fungovat, protože vnitřně nějakým způsobem operují s adresami nebo prostě proto, že počítají s vzájemnou viditelností klienta a serveru. Vymýšlejí se různé berličky, berličky k berličkám, některé protokoly se zcela opouštějí, protože s NATem fungovat nemohou. Pak se objevují dokonce i lidé, kteří tvrdí, že NAT je vlastně dobrý nápad, že to prý zvyšuje bezpečnost, či co… Je potřeba to řešit nějak jinak. Potřebujeme nový protokol síťové vrstvy.
Dámy a pánové, je tu IPv6. Protokol síťové vrstvy pro třetí tisíciletí. Na adresách nebudeme šetřit, použijeme 128 bitů. To znamená 2128 adres, tedy 3,4 × 1038 a to je celkem dost. Dá se očekávat, že to v brzké době opravdu nevyčerpáme. To si sice o IPv4 mysleli také, ale tady se pohybujeme opravdu v jiných řádech (i počet adres na osobu je neuvěřitelně velký). Dále podporujeme IPSEC, tedy šifrování a podepisování na úrovni IP protokolu. Kvůli drobným zařízením není implementace IPSECu povinná, ale vzhledem k rostoucímu výkonu drobných zařízení je to skoro škoda. Kromě toho IPv6 ještě umí spoustu věcí, o kterých starý protokol netušil – autokonfigurace zařízení při připojení do sítě, mobilita (adresy si nosíme s sebou), multicasting přímo v protokolu, lepší situace s lokálními adresami atp. Naopak byly zrušeny broadcasty, které způsobovaly u IPv4 různé problémy.
Jak vůbec takové adresy vypadají? Typická IPv6 se zapisuje jako osm šestnáctibitových čísel oddělených dvojtečkami. Zápis je v šestnáctkové soustavě, aby se s tím lépe počítalo. Takhle třeba může vypadat IPv6 adresa: fe80:0:0:0:204:75ff:fe9d:9d8c. Pokud máme blok více nul za sebou, můžeme adresu přecejen o kousek zkrátit, a to na fe80::204:75ff:fe9d:9d8c. Toto zkrácení smí být v adrese pouze jedno. Jak si to někdo zapamatuje? Pamatují se špatně. Tak nějak se už počítá s tím, že se používá DNS. Přiznávám se, že si ze svých IPv6 adres nepamatuji jedinou.
To by jako lehký úvod stačilo, ve druhé části popovídám, jak jsem k IPv6 vlastně přišel já. V dalších potom lze očekávat zamyšlení nad současným stavem věcí a budoucím vývojem, a také nějaké povídání o tom, jak se dnes k IPv6 připojit, jak může koexistovat IPv4 a IPv6 atd.
Každý z nás už pravděpodobně někdy slyšel o tom, že existuje nějaký protokol IP („Internet Protocol“). Nejčastěji tak, že po nás někdo chtěl IP adresu, nebo nám ji naopak někdo nutil. IP je jediným protokolem síťové vrstvy, který lze používat na otevřeném Internetu. Kdekoli. Každé zařízení, které o sobě chce tvrdit, že je připojitelné k Internetu, se musí umět bavit po IP. Všichni ho denně na každém kroku netem používáme. Přesněji řečeno, používáme IP verze 4.
Pokud budete googlit ostatní verze IP protokolu, pěkne od nuly až treba po desítku, narazíte na různé věci. Některé verze mají RFC, jiné ne. Některé by třeba mohly být použitelné obecně a jiné jsou zase obskurní protokoly pro obskurní použití. Faktem je, že kromě dvou výjimek jsou všechny buď dalekou minulostí, nebo něčím, co v historii nemá místo vůbec. Ty dvě výjimky jsou IPv4 a IPv6.
Praxí bylo ověřeno, že IPv4 je dobrý protokol. Dnes prakticky neexistuje síť, která by IP nepoužívala. Pokud se na nějaké síti ještě vyskytuje jiný protokol, tak je to téměř vždy jen pozůstatek z dob dávno minulých a časem vymizí úplně. Jiný protokol se prostě provozovat nevyplatí. IP je nejvíce probádaný, nejlépe popsaný, dá se k němu najít zdaleka nejvíce zdrojů a nejvíce administrátorů se umí starat právě o IP sítě.
Jenže i na tomto protokolu se již trochu podepsal zub času a nedostatky se pomalu ale jistě začínají projevovat. IPv4 pochází z doby, kdy na Internetu všichni byli kamarádi a o nějakém útoku po síti nikdo ani neuvažoval. Žádné odposlouchávání, žádné podvrhování, žádné hrozby. To se samozřejmě liší od dnešní drsné reality a tak musíme vymýšlet různé pomůcky na vyšších úrovních. Proti podvrhování do jisté míry pomáhá TCP svými sekvenčními čísly, proti části útoků brání také SSL/TLS, ale to je řešení, které vyžaduje podporu aplikací na obou stranách. Někde ani takové pomůcky vymyslet nejdou, nebo jsou příliš daleko od stavu reálné nasaditelnosti. To se týká třeba DNS, na kterém dnešní Internet do jisté míry stojí. Čas ukázal, že je vhodné zabezpečení řešit hned na síťové vrstvě pro veškerou komunikaci.
Druhým problémem, možná ještě palčivějším, je nedostatek IP adres. Při návrhu protokolu někoho napadlo, že by na adresu mělo být vyhrazeno 32 bitů. To znamená něco přes 4 miliardy adres. Tehdy se to zdálo mnoho. Doma neměl počítač nikdo, ve firmách často také ne a tak se zdálo, že je to číslo nevyčerpatelné… Rozhlédněte se kolem sebe. Kolik vidíte zařízení, která by si IP adresu buď zasloužila, nebo ji už dokonce mají? Počítač, notebook, dva mobily, tiskárna, WiFi AP, IP telefon. Při troše fantazie televize, hodinky, vypínače, lednička a terminál s webovým prohlížečem na záchodě. I bez těch přehnaných případů je to docela hodně a do budoucna to bude více a více. Při šesti miliardách lidí na Zemi se ukazuje, že 4 miliardy zařízení je opravdu málo. To jsme nepočítali servery ve firmách, routery, režii protokolu, multicasty, vyhrazené adresy a vyplýtvané adresy. Již dávno si někdo všiml, že IP adresy docházejí a navrhl CIDR – přidělování po blocích o velikosti libovolné mocniny dvou – do té doby šlo přidělit pouze bloky o velikostech 28, 216 nebo 224 adres. To zvýšilo nároky na směrovače, ale odvrátilo adresní krizi. A pak přišel NAT. Někoho napadlo, že když celé sitě skryjeme za jednotlivé adresy, tak požadavky na adresy rapidně klesnou. Tím byla odstartována největší noční můra každého síťaře. Konec otevřeného Internetu. Poprvé za desítky let není pravda, že by každý počítač měl svou unikátní adresu. Množství protokolů přestává fungovat, protože vnitřně nějakým způsobem operují s adresami nebo prostě proto, že počítají s vzájemnou viditelností klienta a serveru. Vymýšlejí se různé berličky, berličky k berličkám, některé protokoly se zcela opouštějí, protože s NATem fungovat nemohou. Pak se objevují dokonce i lidé, kteří tvrdí, že NAT je vlastně dobrý nápad, že to prý zvyšuje bezpečnost, či co… Je potřeba to řešit nějak jinak. Potřebujeme nový protokol síťové vrstvy.
Dámy a pánové, je tu IPv6. Protokol síťové vrstvy pro třetí tisíciletí. Na adresách nebudeme šetřit, použijeme 128 bitů. To znamená 2128 adres, tedy 3,4 × 1038 a to je celkem dost. Dá se očekávat, že to v brzké době opravdu nevyčerpáme. To si sice o IPv4 mysleli také, ale tady se pohybujeme opravdu v jiných řádech (i počet adres na osobu je neuvěřitelně velký). Dále podporujeme IPSEC, tedy šifrování a podepisování na úrovni IP protokolu. Kvůli drobným zařízením není implementace IPSECu povinná, ale vzhledem k rostoucímu výkonu drobných zařízení je to skoro škoda. Kromě toho IPv6 ještě umí spoustu věcí, o kterých starý protokol netušil – autokonfigurace zařízení při připojení do sítě, mobilita (adresy si nosíme s sebou), multicasting přímo v protokolu, lepší situace s lokálními adresami atp. Naopak byly zrušeny broadcasty, které způsobovaly u IPv4 různé problémy.
Jak vůbec takové adresy vypadají? Typická IPv6 se zapisuje jako osm šestnáctibitových čísel oddělených dvojtečkami. Zápis je v šestnáctkové soustavě, aby se s tím lépe počítalo. Takhle třeba může vypadat IPv6 adresa: fe80:0:0:0:204:75ff:fe9d:9d8c. Pokud máme blok více nul za sebou, můžeme adresu přecejen o kousek zkrátit, a to na fe80::204:75ff:fe9d:9d8c. Toto zkrácení smí být v adrese pouze jedno. Jak si to někdo zapamatuje? Pamatují se špatně. Tak nějak se už počítá s tím, že se používá DNS. Přiznávám se, že si ze svých IPv6 adres nepamatuji jedinou.
To by jako lehký úvod stačilo, ve druhé části popovídám, jak jsem k IPv6 vlastně přišel já. V dalších potom lze očekávat zamyšlení nad současným stavem věcí a budoucím vývojem, a také nějaké povídání o tom, jak se dnes k IPv6 připojit, jak může koexistovat IPv4 a IPv6 atd.
11. března 2008
Webová typografie po česku
Tento článek píšu zejména pro sebe, abych se k němu mohl vracet a dohledávat si názvy entit, které se mi vykouří z hlavy. Nekladu si nárok na nějakou typografickou referenční příručku pro všechna použití a nekladu si ani zdaleka nárok na kompletnost. Jde mi jen o to sestavit seznam několika HTML entit, které se mají správně používat pro syntaktické prostředky v textu a ve kterých se v českých textech nejčastěji dělají chyby. Pokud máte zájem o podrobnějšího průvodce správnou (webovou) typografií, doporučuju trochu zagooglit, zajímavých zdrojů najdete na netu dost a rozhodně vám dají kompletnější představu o tom, jak se to má dělat, než můj seznam několika entit. Doporučuji Typografie – skrytá tvář webdesignu, ze které jsem čerpal i já. Ale přecejen si myslím, že by se tento článek mohl někomu hodit. Pokud ne, mě se hodí určitě. Dost řečí, jdeme na to:
- Mezery
- – Nedělitelná mezera. Měla by patřit všude tam, kde nechceme, aby došlo k zalomení. To je obvykle po předložce, uvnitř čísla, po titulu atp.
-   – Krátká mezera. Určená například pro psaní data. Prý nefunguje dobře v MSIE.
- Pomlčky, spojovníky a mínusy
- - – Spojovník dělá to, co říká jeho jméno. Spojuje slova či termíny, které k sobě těsně patří. Typické užití je například u -li.
- – – Pomlčka nahrazuje typicky spojku pro připojení další věty, předložku či jiný slovní druh. Taktéž se používá v obnosech za čárkou. Obvykle by to měl být z této trojice znak zdaleka nejpoužívanější.
- − – Matematické znaménko mínus. Opravdu se v některých fontech liší od spojovníku.
- Matematické symboly
- ± – Znak plus/mínus
- ÷ – Děleno
- √ – Odmocnina
- · – Násobení (tečka)
- × – Násobení (křížek)
- ⋅ – Zcela správná tečka pro násobení, údajně nefunguje v IE.
- Úvozovky
- „ – Začátek první úrovně úvozovek
- “ – Konec první úrovně úvozovek
- ‚ – Začátek druhé úrovně úvozovek
- ‘ – Konec druhé úrovně úvozovek
- …a více úrovní odmítám.
- Ostatní symboly
- & – Ampérsand
- ' – Apostrof
- < – Menší než
- > – Větší než
- © – Copyright
- ° – Stupeň
- … – Výpustka neboli trojtečka. Je to skutečně tak, výpustka se má psát jako jeden znak, nikoli jako tři tečky za sebou.
- € – Symbol měny Euro
- … a mnoho dalších
9. března 2008
Trocha zubní zábavy
Mám to konečně za sebou. Doby, kdy mě náhodně vždy na několik dní rozbolely všechny zuby až do stavu, kdy jsem bez prášků proti bolesti nebyl schopen vůbec fungovat a s nimi jenom omezeně, jsou snad už definitivně za mnou. Tento čtvrtek jsem nastoupil na lůžkové oddělení stomatologické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze a ještě ten samý den jsem podstoupil operaci v celkové anestezii. Operace trvala dvě hodiny a dopadla úspěšně. Čtyři křivě (jedna dokonce vodorovně) rostoucí, hluboko do kosti zalezlé a navíc rozlámané osmičky jsou pryč a místo nich pár stehů. Ačkoli jsem původně doufal, že ještě ve čtvrtek půjdu domů, vlivem zdržení na příjmu byl operační plán změněn a já se dostal na řadu až později a nechali si mě tam přes noc. Pravda je, že jsem se večer na propuštění rozhodně necítil, vlivem anestezie jsem byl dost omámený a nejistý. Později v noci jsem pro změnu litoval, že jsem si nevzal něco na čtení. Alespoň jsem zavolal rodičům, dal vědět spolubydlícím, podíval se s kolegy z pokoje na Prison Break a zejména dostal jednu moc milou SMSku... Ale i tak se po celém prospaném odpoledni usínalo na cizí posteli velice špatně a když už se to podařilo, budíček v 5:40 to všechno zhatil.
Každopádně bych na tomto místě chtěl poděkovat personálu VFN za vzornou péči. Celý průběh operace mi byl detailně popsán předem, vysvětlena všechna rizika a možné komplikace (ke kterým nakonec nedošlo). Byl jsem předem srozuměn s každým krokem, který bude následovat. Sestry byly starostlivé a ochotné (a hezké :-) ). Zkrátka jsem po celou dobu mé přítomnosti měl pocit, že je o můj zdravotní stav dobře postaráno. Celkový dojem výborný.
Jen ten mladík, co vozí lidi na sál, by si mohl komentáře na adresu minulých pacientů odpustit. Člověku, kterého vezou na sál, je poměrně jedno, jak před týdnem byl někdo z operace vystrašen, jaký to byl "exot" nebo jak vykřikoval podivnosti, když ho omámeného vezli zpět na pokoj. I don't give a shit. To, že dotyčný vozič to říkal sestře, kterou se snažil balit, ho příliš neomlouvá. Za toho mínus.
Dojem z výsledku operace je skvělý. Pan doktor Kučera odvedl svou práci výborně. Sice jsem stále oteklý a nemohu jíst ani zkousnout, ale to je po tomto zákroku běžné. Ačkoli jsem byl varován, že třetí den to bude asi nejhorší, otoky již opadají, potrhané rty se už také uklidnily a já se konečně cítím o něco lépe. Dokonce i natolik lépe, abych napsal tento blogpost. Až na výjímky mě dokonce nebolí samotné místo zákroku, za což patří panu doktorovi velký dík. Skutečný odborník na svém místě. Ve čtvrtek jdu na kontrolu a pak uvidíme, co bude dále.
Stejný druh zákroku, jako byl konán mně, je nabízen i v lokální anestezii na dvakrát, ale po zkušenosti, kterou jsem získal, jsem rád, že jsem zvolil takto i za cenu nějakých těch předoperačních vyšetření navíc.
VFN je prostě špičkové pracoviště a výborné jméno, které si nese "stomatologie na karláku", je zcela oprávněné.
Jen ten hlad začíná být NESKUTEČNÝ!
Každopádně bych na tomto místě chtěl poděkovat personálu VFN za vzornou péči. Celý průběh operace mi byl detailně popsán předem, vysvětlena všechna rizika a možné komplikace (ke kterým nakonec nedošlo). Byl jsem předem srozuměn s každým krokem, který bude následovat. Sestry byly starostlivé a ochotné (a hezké :-) ). Zkrátka jsem po celou dobu mé přítomnosti měl pocit, že je o můj zdravotní stav dobře postaráno. Celkový dojem výborný.
Jen ten mladík, co vozí lidi na sál, by si mohl komentáře na adresu minulých pacientů odpustit. Člověku, kterého vezou na sál, je poměrně jedno, jak před týdnem byl někdo z operace vystrašen, jaký to byl "exot" nebo jak vykřikoval podivnosti, když ho omámeného vezli zpět na pokoj. I don't give a shit. To, že dotyčný vozič to říkal sestře, kterou se snažil balit, ho příliš neomlouvá. Za toho mínus.
Dojem z výsledku operace je skvělý. Pan doktor Kučera odvedl svou práci výborně. Sice jsem stále oteklý a nemohu jíst ani zkousnout, ale to je po tomto zákroku běžné. Ačkoli jsem byl varován, že třetí den to bude asi nejhorší, otoky již opadají, potrhané rty se už také uklidnily a já se konečně cítím o něco lépe. Dokonce i natolik lépe, abych napsal tento blogpost. Až na výjímky mě dokonce nebolí samotné místo zákroku, za což patří panu doktorovi velký dík. Skutečný odborník na svém místě. Ve čtvrtek jdu na kontrolu a pak uvidíme, co bude dále.
Stejný druh zákroku, jako byl konán mně, je nabízen i v lokální anestezii na dvakrát, ale po zkušenosti, kterou jsem získal, jsem rád, že jsem zvolil takto i za cenu nějakých těch předoperačních vyšetření navíc.
VFN je prostě špičkové pracoviště a výborné jméno, které si nese "stomatologie na karláku", je zcela oprávněné.
Jen ten hlad začíná být NESKUTEČNÝ!
18. února 2008
Zase po roce... (N)SWI095
Na MFF UK zase jednou začal semestr (a to dnes). Sice jsem se ještě se svým nabitým programem nedostal k tomu, abych si vybral něco zajímavého v rozvrhu pro sebe, z čeho bych mohl vyždímat pár kreditů pro současné bakalářské a případně i pro budoucí magisterské studium, ani jsem si zatím nenašel čas, abych na to magisterské podal přihlášku (jsem přesvědčen, že to jde do konce února a jen se modlím, že to nebylo do půlky), ale již před několika týdny jsem se opět zavázal k tomu, že budu učit mladší kolegy.
Co to vlastně učím? Jako už dva roky předtím, i letos to bude SWI095, respektive od centralizace studijního informačního systému NSWI095, tedy Úvod do UNIXu. Je to povinný předmět pro první ročník informatiků na MFF a pokud se nepletu, tak ho v doporučených mají snad i matematici studující kryptografii. Pochopitelně nemám na starost přednášku, ale pouze cvičení jedné skupiny, což čítá zhruba něco mezi 15 a 30 lidmi – záleží dost na čase, kdy se cvičení koná. Moje je v 9 hodin ráno, takže neočekávám hojnou účast… jen aby se podařilo dorazit cvičícímu, tou dobou totiž často ještě spí. Aspoň budu mít další motivaci normalizovat si denní režim. Když už se mi povedlo ho upravit tak, že vstanu nejpozději v deset, tak bych to i na tu pravidelnou osmou stáhnout mohl. Ti větší pamětníci ze spolubydlících si pamatují, že ještě pár měsíců zpět bylo velkým divem mě vidět vzhůru ve dvanáct. Na druhou stranu, u otevřeného okna pozorovat a poslouchat noční Prahu a chodit spát se svítáním mělo také hodně do sebe :-).
Zpět k učení. Nejčastěji se mě známí ptají, proč to vlastně dělám, když za to nic moc není. Je to zcela jednoduché. Nedělám to pro nějaký finanční zisk, ono to kromě těch pár hodin ve škole zabere i spoustu času doma například nad přípravou, vymýšlením a opravováním úkolů a v neposlední řadě také spousta písemek předčasných, řádných i opravných. Kdybych to vše sečetl, tak by se snad i dělat u mekáče vyplatilo víc. Dělám to prostě proto, že mě to baví a že chci předat těch pár znalostí, které jsem za ty roky nasbíral, někomu dalšímu. Samozřejmě se také občas něco přiučím i já, pokud student položí nějaký dostatečně všetečný dotaz či námět, případně občas zjistím, že některé věci jsou jiné, než jak je vidím já (jinými slovy, občas prostě taky říkám blbosti). V neposlední řadě je to také příležitost poznávat nové lidi. Dohromady rozhodně zajímavá zkušenost.
Co to vlastně učím? Jako už dva roky předtím, i letos to bude SWI095, respektive od centralizace studijního informačního systému NSWI095, tedy Úvod do UNIXu. Je to povinný předmět pro první ročník informatiků na MFF a pokud se nepletu, tak ho v doporučených mají snad i matematici studující kryptografii. Pochopitelně nemám na starost přednášku, ale pouze cvičení jedné skupiny, což čítá zhruba něco mezi 15 a 30 lidmi – záleží dost na čase, kdy se cvičení koná. Moje je v 9 hodin ráno, takže neočekávám hojnou účast… jen aby se podařilo dorazit cvičícímu, tou dobou totiž často ještě spí. Aspoň budu mít další motivaci normalizovat si denní režim. Když už se mi povedlo ho upravit tak, že vstanu nejpozději v deset, tak bych to i na tu pravidelnou osmou stáhnout mohl. Ti větší pamětníci ze spolubydlících si pamatují, že ještě pár měsíců zpět bylo velkým divem mě vidět vzhůru ve dvanáct. Na druhou stranu, u otevřeného okna pozorovat a poslouchat noční Prahu a chodit spát se svítáním mělo také hodně do sebe :-).
Zpět k učení. Nejčastěji se mě známí ptají, proč to vlastně dělám, když za to nic moc není. Je to zcela jednoduché. Nedělám to pro nějaký finanční zisk, ono to kromě těch pár hodin ve škole zabere i spoustu času doma například nad přípravou, vymýšlením a opravováním úkolů a v neposlední řadě také spousta písemek předčasných, řádných i opravných. Kdybych to vše sečetl, tak by se snad i dělat u mekáče vyplatilo víc. Dělám to prostě proto, že mě to baví a že chci předat těch pár znalostí, které jsem za ty roky nasbíral, někomu dalšímu. Samozřejmě se také občas něco přiučím i já, pokud student položí nějaký dostatečně všetečný dotaz či námět, případně občas zjistím, že některé věci jsou jiné, než jak je vidím já (jinými slovy, občas prostě taky říkám blbosti). V neposlední řadě je to také příležitost poznávat nové lidi. Dohromady rozhodně zajímavá zkušenost.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
