Web 2.0 chaos

Na chvíli si dáme pauzu od IPv6 a přeskočíme trochu jinam. Nebojte, nezapomenu na ni, brzy se budu účastnit jedné větší implementace a tak budu bohatší o řadu dalších zkušeností, o které se budu moci podělit. Anyway… Web 2.0.

Ne, nehodlám psát miliontý první článek o tom, jaká je Web 2.0 úžasná věc, ani se nehodlám zabývat tím, nakolik je to celé jeden velký buzzword, hype či nafouknutá bublina, která za pár měsíců splaskne. Dokonce ani do jistou dobu populárních úvah na téma, co vlastně Web 2.0 je, se pouštět nebudu. Předpokládám, že dnes už každý nějaký ten svůj obrázek má. Chci se zabývat aspektem ryze praktickým: Jak se v tom všem člověk má vyznat?

Tento článek může některým čtenářům působit tak, že je reakcí na Johnyho V zajetí webu 2.0, ale ve skutečnosti začal tento vznikat zcela nezávisle. Tato shoda jen dokladuje to, že nejsem úplně sám, komu situace přijde zmatená.

Nejprve povím něco o sobě. Jsem člověk zhusta konzervativní. Mám rád ve svém životě nějaký zaběhlý řád a pořádek a bývá jen velice obtížné ho měnit. Pořádkem nemyslím ten fyzický, ostatně už skoro rok žiju v pokoji, který připomíná staveniště, kterým se navíc v noci několikrát projel opilý buldozerista ve svém stroji. Myslím tím logický pořádek ve věcech, které dělám. Navíc jsem perfekcionista a všechno, co dělám, by mělo být co nejblíže k optimu. S polovičatým řešením se spokojím jen málokdy (a díky tomu bohužel většina mých aktivit trvá tak dlouho, jak trvá…). A v kontextu někoho takového je nutno vnímat celý tento článek. Váš pohled může být zcela odlišný.

Když přijdu ke svému počítači, vypadá to asi takhle: okontroluju stroje, o které starám, jestli vše běží jak má, pak si pustím nějaký ten IM, podívám se do mailů, podívám se na IRC, otevřu si RSS čtečku…. Pak se teprve pustím do nějaké rozumné činnosti. Je to rutina, kterou mám naučenou a kterou bych dokázal poslepu. Všechno to jsou věci, které nějakým způsobem potřebuji. Kontrola serverů kromě jiného také z toho důvodu, že pokud něco nebude fungovat, a já zapnu IM, tak mě velice rychle postihne smršť dotazů, co se děje a kdy to opravím. IM, IRC a maily potřebuji pro komunikaci. RSS čtečku zase pro získávání odborných i jiných informací.

Třeba na Skype už v mé „přihlašovací rutině“ místo tradičně nezbývá. Mám konto, mám ho neustále spuštěné, ale že ho mám onlinovat si vzpomenu tak jeden ze sta pokusů. A potom si zase týden nenastavím ani away. Je to tím, že ho vlastně nepotřebuju a používám jen vzácně. Podobným osudem trpí třeba i hudební přehrávač (ačkoli hudbu poslouchám velice rád, když už si náhodou vzpomenu, „že tu něco nehraje“).

A teď si představte někoho takového, jak se snaží přežít ve Web 2.0 světě. Všude kolem padají slova jako blog, livejournal, twitter, google, myspace, facebook, criticker, last.fm, orkut, profily, identity, sociální sítě, widgety, komunita. Na webu se dnes válí spousta aplikací, které umí opravdu hodně a ať už si vysníme cokoli, tak to pravděpodobně někde najdeme. Ale co z toho opravdu potřebujeme a co už je jen zasypávání světa službami, které vlastně nikomu k ničemu nejsou? A jak se v tom má někdo vyznat, nebo nedej bože to všechno usledovat? To bych celý den a celý život nedělal nic jiného…

Ještě odskočíme trochu bokem. Přiznávám se. Sám provozuji něco, čemu by v zahraničí říkali asi komunitní server. Nevím, jestli je to Web 2.0, protože nemá onu jednoduchou hladkou kulatou grafiku, chybí tam nějaké to sociální síťování a navíc to celé pochází z doby, kdy by lidi na zmínku o Web 2.0 maximálně reagovali otázkou, jestli si to nepletu s HTML 2.0. Nicméně můj diskuzák přežil do dnešní doby a brzy se snad konečně dočká své nové verze. Samozřejmě i se sociálním síťováním :-).

Kolem diskuzáků se pohybuji relativně dlouho – aktivně od roku 2001. Na některé stařešiny diskuzákového světa zdaleka nemám, ale i tak je to už poměrně úctyhodná doba. Když jsem se s diskuzáky potkal, byla to docela podstatná změna ve stylu užívání Internetu. Doposud jsem na Internetu informace jen sám aktivně hledal a najednou je tu něco, co přináší informace (ale i balast) pravidelně, jenže co také bohužel musím pravidelněji sledovat. Jakmile se portfolio diskuzáků, kde jsem měl konto, rozrostlo na zhruba 5, přišel náraz. Na každém se najde něco zajímavého, ale nejde to usledovat všechno. Aktivní účast je přípustná tak na jednom, možná dvou. Další se dají jednou za čas přečíst, ale to stejně často skončí akorát tím, že člověk přeskakuje nové příspěvky a nic mu to nedává. Skončilo to tak, jako asi u každého. Jeden si člověk vybere jako svůj domácí a na ostatních má zabookovaných maximálně pár vysoce zajímavých klubů a jednou za měsíc se na ně přijde podívat. Je to občas trochu škoda, ale jinak to prostě nejde. Člověk celý svět postihnout nemůže – i když já bych třeba rád :-).

Podobné je to s novinkovými servery a ještě mnohem horším se to stalo právě s příchodem Webu 2.0. Najednou je to osobnější. Nás přeci obecněji mnohem více než to, co se stalo na druhém konci Země v banánové republice, zajímá, co dělají naši přátelé, jakou mají náladu, co si zrovna pouští za hudbu, kde pracují, co viděli v poslední době za film a jak se jim líbil, co si myslí o aktuálních tématech atp. Zároveň i chceme totéž sdělovat jim. Jenže tím se stáváme otroky. Hm, dneska jsem ještě nic nenapsal na blog. Naposledy jsem viděl Twitter před půl hodinou, měl bych se tam zase podívat, co dělá Mitsuki a nezapomenout tam napsat, co dělám já. A co last.fm? Neposlouchá někdo něco, co jsem před půl rokem slyšel v rádiu a doteď jsem to nikde nesehnal? Viděl jsem film, poběžím to rychle nabušit na Criticker. Neviděl Jarmom něco nového, co by se mi také líbilo? Nepřidal si mě někdo na Orkutu nebo LinkedIn do sociální sítě? Do práce nám přišel nový kolega, přidám si ho. Nemá iGoogle nějakej novej free-cool-in gadget?

Uaaaa! A dost. Ani trochu jsem nevyčerpal všechno, o čem Web 2.0 je, a už se mi z toho točí hlava. Představa, že tohle bych opravdu dělal, je poměrně děsivá. Zhruba stejně děsivá, jako představa, že tohle vůbec někdo dělá. Osobně aplikuji princip, který popisuji o něco výše (on se vlastně naštěstí aplikuje sám). Jakmile není něco dostatečně potřebné a zajímavé, velice pravděpodobně na to zapomenu. Nezvládal bych 10x denně psát na nějaký web, co zrovna dělám, protože bych si prostě nevzpomněl, že to „mám udělat“. Podobným způsobem mi třeba někteří spolužáci ze střední vyčítají, že nechodím na Spolužáky. Proč bych tam chodil? Rozhodně ne proto, že tam „mám chodit“. A moc jiných důvodů není. Takže se tam podívám tak pětkrát do roka a tím to hasne. Podobný osud u mě potkal třeba i ten zmiňovaný Orkut.

Řešení vidím v agregaci a integraci. U klasického obsahu se agregace v podobě RSS osvědčila a dnes už si nedokážu představit, že bych nějakou tu RSS čtečku nepoužíval. Musel bych ručně sledovat asi 30 webů, které se mi sledují samy a navíc si u každého pamatovat, co jsem to vlastně četl naposled. Takhle se každý den podívám na Google Reader, projdu si nadpisy, přečtu pár článků a mám vystaráno.

Ale u webových aplikací to tak jednoduché není. Webové aplikace jsou založeny na obousměrném toku informací a k tomuto nikdy RSS určeno nebylo. Bylo by skvělé mít jeden program nebo případně webovou aplikaci, ve které bych na jednom místě viděl souhrn výstupů z množství Web 2.0 projektů a mohl tam zároveň zadávat své vstupy. A ne jen posledních několik vstupů, ale třeba vše, co se změnilo od poslední návštěvy, s možností filtrování, třídění a vyhledávání. Mít své okolí, své přátele a známé, celou svou reálnou sociální síť, na jednom místě. Třeba i integrovanou s IM.

První pokusy se už objevují, zatím v podobě různých agregátorů existujících sociálních sítí a personalizovatelných stránek na způsob iGoogle, ale jsou to pořád spíše takové kapky v moři. Navíc toho moc zatím neumí a téměř z principu bývají málo konfigurovatelné (což je ale obecný nešvar Web 2.0 aplikací). Nedávno mi kupříkladu Jarmom poslal pozvánku na jeden agregátor sociálních sítí, jméno jsem již zapomněl. Po krátké diskuzi s ním jsem zjistil, že mi pozvánku ta služba poslala zcela z vlastní vůle, protože mě našla v jeho kontaktech v GMailu. Hádám, že poté, co uživatel do služby vloží GMail přihlašovací údaje, je potřeba vložit i přihlašovací údaje na všechny sociální sítě, které uživatel používá, aby agregátor mohl uspokojivě pracovat. Tak takhle také ne, přátelé. Bezpečnost je třeba vyřešit lépe.

Co se týče integrace, tak tam musím pochválit již několikrát zmiňovaný Twitter. Jednoduchá služba, kde můžete krátkou zprávou říci, co zrovna děláte. Nedokážu si představit, že bych chodil několikrát denně na web a psal to tam, nebo si i jen četl zprávy od svých známých. Twitter ale jde dál a umí totéž i přes IM. Přes Jabber je možno posílat úpravy svého stavu a zároveň sledovat stav ostatních. Pokud něco někdo ze sledovaných pošle, pak mi to přijde na Jabber. Na web nemusím už ani páchnout, přidávat si nové sledované uživatele mohu také přímo jednoduchým příkazem přes Jabber. A musím říct, že to funguje, protože IM používám docela často a identita twitteru je tak na očích. Nikde nezdržuje žádné proklikávání se webem. Jasně, řeknete si, můžu mít otevřený tab v prohlížeči a také to budu mít na očích. Ale to dostatečně nefunguje, pokud je takových aplikací dost, navíc webový browser je žrout a dlouhodobě není udržitelné mít otevřenou spoustu tabů „zbytečně“.

Jenže zase zde chybí agregace. Služeb jako Twitter je několik a pokud někdo používá jinou, mám prostě smůlu, pokud nechci držet otevřených pět tabů prakticky s tím samým, jen o jiných lidech. Problém technické realizace agregace Web 2.0 aplikací je zejména rozmanitost služeb i jejich poskytovatelů. Interoperabilita je technicky zvládnutelná jak sadou drobných protokolů pro jednotlivé druhy služeb (založených například na JSON nebo XML) nebo jedním monstrózním a rozšiřitelným, ale je potřeba, aby byla vůle současných provozovatelů služeb. Jako překážku si (jak je již zvykem) dokážu představit důvody marketingové a obchodní. Samozřejmě, jde to udělat i bez podpory provozovatelů, ale pak na technicky hezké a rozšiřitelné řešení můžeme zapomenout.

Další PITA jsou profily. Opravdu mě nebaví na 50 různých místech uvádět dokola ty samé údaje, případně obcházet půlku světa jen kvůli tomu, abych změnil svou e-mailovou adresu, aktualizoval školu kde studuji atp. Podobně je to i s kontakty – proč si mám ty samé lidi přidávat na každé sociální síti znovu? Proč to nejde nějak jednotně? Pravda, k tomuhle jsou ty již zmiňované agregátory, ale dávat své přihlašovací údaje na celou svou virtuální identitu do ruky nějakého provozovatele, o kterém jsem nikdy neslyšel, se nikomu příliš nechce. Navíc aby mě někdo nutil, že musím mít kontakty na GMailu, protože odjinud si je to neumí vzít…

Zde si ale řešení představit dokážu mnohem snadněji. Podobně, jako se dnes začíná rozmáhat používání jedné centrální identity OpenID, si dokážu představit i nějaký centrální profil. Navrhnout jeden protokol pro uložení a manipulaci s profily a kontakty je zvládnutelné, protože všechny profily vypadají stejně. Rozšiřitelný o informace specifické pro jistý druh služeb (CV, zájmy, přátelé a sociální sítě, &hellip) by také být mohl. Pochopitelně by to muselo být řešeno tak, aby existovalo neomezené množství profilových autorit a každý si mohl vytvořit svou podobně jako právě u OpenID, přidělit nějaká práva různým provozovatelům služeb, atp. Dokážu si i představit větší nadšení ze strany provozovatelů služeb, protože to nijak nepoškozuje jejich návštěvnost a naopak to přidává jejich systémům unikátní vlastnost. Třeba tu i vymýšlím kolo a něco takového už dávno existuje, nicméně jsem o tom zatím nic neslyšel a nikde to neviděl nasazené. Ještě to budu muset trochu prozkoumat, protože pokud to neexistuje, vývoj takové věci by mohl mít zajímavé výsledky.

Uff, dnes jsem toho popsal opravdu hodně, takže si nejsem jist, jestli to doopravdy dává dohromady nějaký smysl. Každopádně prosím, pokud k tomu máte co říct, o nějaké komentáře k diskuzi :-).